Pozoruhodné stavení s dlouhou a bohatou historií má příznačné číslo popisné 1. V tomto díle shrnu to, co jsem se o domě zatím dozvěděl. Díky laskavosti nových majitelů jsem mohl nahlédnout i dovnitř a s domácími porovnat, co vše se nám podařilo zjistit. Pokud někdo z pohořských pamětníků chce informace nějak doplnit nebo upravit (platí i pro ostatní díly), neváhejte mě kontaktovat.
Chalupa s č.p.1 nepochybně patří k nejstarším stavením v našem katastru. „Čísel popisných tehdá nebylo,“ jak se píše v kronice, ale výtah ze zemského archivu v Praze dokládá existenci nejstarších gruntů již ke konci 16. století. Pokud platí, že ves byla ve středověku spojena s hradem Košťál, bylo zde osídlení ještě mnohem dříve. Většina z domů se kvůli dostupnosti k hradu asi nacházela v dolní části katastru (Podpohoř), ale některé údajně i za potokem Žlábkem- na Pavlence. Mezi původní patřil i grunt Jiříka Winikla, podle nějž je i v novodobých mapách stále uváděno místní označení Vinikla (viz foto), které dnes už téměř nikdo nepoužívá. Už před rokem 1700 se v archivu začínají objevovat jména „novodobých“ vlastníků, s velkou pravděpodobností jejich předků- Otmar, Kodejška, Láska, Kobrle (Matěj Kobrle- 1646!, Jiří Kobrle- 1716). Roku 1782 byl proveden výtah z Knihy protokolů obecníh v Lomnici, kde jsou již čísla popisná uváděna. Zde je u č.p.1 uveden Jiřík Kodejška. Je však možné, že tehdejší č.p.1 se neshodovalo s dnešním, protože dále už jsou jako majitelé uváděni jen Kobrlové nebo později Matoušové. Je také pravděpodobné, že dnešní č.p.12 patřilo původně k tomuto domu (např. jako vejminek) a až později se stalo domem s vlastním číslem popisným. Roku 1790 je na Pohoří uváděno 13 domů. U č.p.1 stávala také obytná sušárna lnu, poslední uváděný nájemník je Josef Rolc, a to roku 1830. Velkou zajímavostí je to, že „jednička“ asi sloužila i jako zájezní hostinec. Noví majitelé se to z různých zdrojů dozvěděli při koupi domu. Dále tomu napovídá výhodná poloha při kupecké stezce „Příčnici“, rozložení místností v přízemí i 1. patře, a v neposlední řadě i znak nad dveřmi, který by si těžko někdo vytvořil na běžném obytném stavení.
Další zajímavostí je nález těžkého metrového meče, údajně z dob Jana Žižky, ve skalách nad statkem. Petr Kobrle meč vytáhl z pukliny ve skále při odklízení dřeva. V roce 1935 v kronice uvedeno, že jej má u sebe František Matouš, nový majitel statku (viz níže).
Jak vidno z fotografií, po generace zde i v sousedním čísle bydlel a hospodařil rod Kobrlů. Vlastnil i rozsáhlé pozemky- v době založení pohořské kroniky uváděna u č.p.1 nejrozsáhlejší výměra a to 1820 árů = 18 hektarů (viz foto). Naopak u č.p.12 nejmenší výměra. Až do dvacátého století se Kobrlům dařilo majetek obhospodařovat. Roku 1918 se vrátil z 1.sv.války Petr Kobrle a brzy na to mu po sobě zemřelo 5 dětí. Jistě se jedná o jeden z nejsmutnějších příběhů pohořské historie. Je možné, že byl otec nakažen cholerou, kterou jako dospělý přežil. Dětem nesměl být vypraven ani řádný pohřeb. Roku 1924 zemřel na tuberkulózu Kamil Kobrle, poslední mužský potomek po otci Petrovi. Možná proto, že nebylo hospodáře, který by se o takový grunt staral, roku 1927 nebo 1929 z neurčeného důvodu dům a polnosti prodali Kobrlovi manželům Matoušovým za 105000 Kčs. Koruna sice byla tehdy velmi tvrdá a ceněná měna, ale částka to nebyla až tak vysoká na to, že se jednalo o jeden z největších statků v širokém okolí. Průměrný plat ve dvacátých letech byl kolem 500-1000 korun měsíčně, takže velmi hrubý přepočet na dnešní peníze je kolem 3 mil. korun. Petr Kobrle, který přežil 6 svých dětí, dožíval ještě asi 10 let v domku č.p.12. Celé své bývalé hospodářství měl denně na očích a nakonec na poli při vázání obilí i zemřel- byl nalezen s příznaky otravy krve.
K domu s č.p.2 (po generace rod Prášilů) se Kobrlovi dostali přiženěním v roce 1904. Antonín Kobrle si vzal za ženu Emílii Prášilovou. V letech 1919-1924 byl pohořským starostou.
Nakonec něco k fotografiím:
pěkný pohled na č.p.12, 2 a na horizontu 15, pod ním v lese zaniklé č.6- v dobách menšího zalesnění na sebe celé Pohoří krásně vidělo ;-)
studna, kterou se noví majitelé pokušejí vyčistit. Po zřízení vodovodu fungovala po desetiletí jako septik! Momentálně hloubka 18 metrů a „kopeme dál“…asi jedna z nejstarších památek na tomto místě
detail kamenného překladu
zbytky prastaré kupecké cesty z Tuhaně přes Pohoří ke Košťálovu a dále do hor
